ProZ.com translation contests »
2014 annual ProZ.com translation contest: "Celebrations" » Czech to English » Entry by tomadam


Source text in Czech

Translation by tomadam (#20236)

Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“

V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?

Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.

„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.

Vydal jsem se do Benátek.

Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.

Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.

Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.

Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést…
At the station I bought a ticket to La Spezia. I realized I was in Italy at last, feeling strong and confident. The receptionist had a point: "What a night ..."

There wasn't much to decide in La Spezia. A tall hedge of dusty bushes grew in front of the station and down beneath a harbour panted, like a whale occasionally breathing out a geyser of smells, shouts and rusty squeal. Corsica had struck me as a dingy, unsent postcard. Indeed, I had achieved the goal of my journey, or rather the goal itself came to me as a revelation, and I didn't want to brood over my ambiguous feelings any longer. I opened all the windows of that musty stronghold of my self to let some fresh air in. Why should I stay in its way and chase my own shadow as if in a circle?

I went back to the ticket office and asked the nearest train to a big city.

"In fifteen minutes to Venice, in forty to Rome," said a voice behind the counter.

I went to Venice.

I'd been there once as a young child with my parents and my brother, but I couldn't remember any details. Perhaps only the pigeons. I had cherished some exciting fantasies about the city in which fog mingled with bright sun, salty air and heavily tangled mysteries; with blurred silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte and Antonio Vivaldi, and even more blurred figures of Doge's informers, agile gondoliers and carnival masks; with the smell of fish and atmosphere of dusk in that humid city. As I soon found out I hadn't been far from the truth, but I'd had no idea of how much the city would get under my skin. It took hold of me and wouldn't let go.

At Santa Lucia station I jumped off the train, and when I came out of the building, I just groaned. Without any warning, the fireworks of a wonderful city exploded before my eyes. It was eleven o'clock at night. All that city rose in salute to me: the Canal Grande was shaking its head as if to ask why I had taken so long to come back; and on the left, the Ponte degli Scalzi encouraged me to come in, indicating that everything was ready. I had to sit on the stairs for awhile and wait until my heartbeat calmed down and I could breathe again.

I stayed in that city for three days. It didn't matter whether I was naked, or whether Venice imprinted one of its elusive masks on my face. I was happy. I was in love.

I fell in love with that city. I won't dwell on what happened during those three days, nor do I have any such intention. It was an intoxicating wedding night. I drank from the sea at the Piazza San Marco and surrendered to its charms...


Discuss this entry