ProZ.com translation contests »
2014 annual ProZ.com translation contest: "Celebrations" » Czech to English » Entry by Lubomír Sedlák (X)


Source text in Czech

Translation by Lubomír Sedlák (X) (#19577)

Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“

V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?

Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.

„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.

Vydal jsem se do Benátek.

Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.

Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.

Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.

Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést…
At the station, I bought a ticket to La Spezia. At last I was aware that I am in Italy. I felt firm and confident. The receptionist was right when he said: ”What a night...”

In La Spezia, there wasn’t much to decide on. In front of the station a high fence made up of dusty bushes was growing and down below, the port panted, at times blowing out like a whale a geyser of odours, shouts and rusty squeaks. I began to perceive Corsica as merely a smeared unsent postcard but the goal, after all, was achieved, or, rather, it revealed itself to me, and I didn’t want to continue diluting myself in further post-mortems; I opened all the windows of my stuffy fortress and let the fresh air in, so why should I be standing in its way and once again go in circles and chase my own shadow?

I returned to the ticket office and asked about the nearest train to some large city.

“In fifteen minutes, there will be one to Venice, and in forty to Rome,” said someone behind the counter.

And so I went to Venice.

I had visited this city before, as a small child, with my parents and brother, but did not remember anything with the possible exception of the pigeons. What I did have, though, were some exciting fantasies in which fog mingled with sharp sunlight and salty air with heavy, intricate secrets; in these fantasies, I also saw blurred silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte and Antonio Vivaldi, and even more blurred figures of doge’s informers, swift gondoliers and carnival masks, as well as sensing the smell of fish and dusks in a humid city. It actually hadn’t been far from truth, as I found out, but I had no idea how the city would seize me, hold me in its grip and won’t let go.

At the Santa Lucia station, I jumped out of the train, but when I walked out of the building, all that I did was groan out - in front of me, without a warning, a firework of a beautiful city exploded. It was eleven o’clock in the evening and the city waved hello, with Canal Grande shaking – or so it seemed - its head that it took me so long, while on my left, the Ponte degli Scalzi was already inviting me to step on without hesitation because everything was prepared. I had to sit down on some steps and wait until my pulse calmed down so that I could take a fresh breath.

I stayed in that city for three days and it didn’t matter whether I was naked or whether Venice pressed onto my face one of its deceptive masks. I was happy, I was in love.

I fell in love with a city. I’m not going to describe the three days but it was an intoxicating wedding night. On Square San Marco, I had a drink from the sea and then just let myself be guided...


Discuss this entry