Who cast that first fateful tomato that started the La Tomatina revolution? The reality is no one knows. Maybe it was an anti-Franco rebellion, or a carnival that got out of hand. According to the most popular version of the story, during the 1945 festival of Los Gigantes (a giant paper mâché puppet parade), locals were looking to stage a brawl to get some attention. They happened upon a vegetable cart nearby and started hurling ripe tomatoes. Innocent onlookers got involved until the scene escalated into a massive melee of flying fruit. The instigators had to repay the tomato vendors, but that didn't stop the recurrence of more tomato fights—and the birth of a new tradition.
Fearful of an unruly escalation, authorities enacted, relaxed, and then reinstated a series of bans in the 1950s. In 1951, locals who defied the law were imprisoned until public outcry called for their release. The most famous effrontery to the tomato bans happened in 1957 when proponents held a mock tomato funeral complete with a coffin and procession. After 1957, the local government decided to roll with the punches, set a few rules in place, and embraced the wacky tradition.
Though the tomatoes take center stage, a week of festivities lead up to the final showdown. It's a celebration of Buñol's patron saints, the Virgin Mary and St. Louis Bertrand, with street parades, music, and fireworks in joyous Spanish fashion. To build up your strength for the impending brawl, an epic paella is served on the eve of the battle, showcasing an iconic Valencian dish of rice, seafood, saffron, and olive oil.
Today, this unfettered festival has some measure of order. Organizers have gone so far as to cultivate a special variety of unpalatable tomatoes just for the annual event. Festivities kick off around 10 a.m. when participants race to grab a ham fixed atop a greasy pole. Onlookers hose the scramblers with water while singing and dancing in the streets. When the church bell strikes noon, trucks packed with tomatoes roll into town, while chants of "To-ma-te, to-ma-te!" reach a crescendo.
Then, with the firing of a water cannon, the main event begins. That's the green light for crushing and launching tomatoes in all-out attacks against fellow participants. Long distance tomato lobbers, point-blank assassins, and medium range hook shots. Whatever your technique, by the time it's over, you will look (and feel) quite different. Nearly an hour later, tomato-soaked bombers are left to play in a sea of squishy street salsa with little left resembling a tomato to be found. A second cannon shot signals the end of the battle. | Kdo mrštil ono osudové první rajče, které vedlo k revoluci v podobě festivalu La Tomatina? Skutečnost je taková, že nevíme. Možná to byla rebelie proti Francovi, možná karneval, který se vymkl kontrole. Podle nejoblíbenější verze legendy chtěli místní občané během festivalu Los Gigantes (což je průvod obrovských figurín z rozmělněného papíru) v roce 1945 vyvolat výtržnosti, aby upoutali pozornost. Narazili na pojízdný stánek se zeleninou, který byl poblíž, a začali po sobě házet zralá rajčata. Do nastalé mely se zapojili i nic netušící přihlížející, až se dějiště proměnilo v obrovskou změť létajících plodů. Provokatéři museli uhradit prodejcům rajčat škodu, ale to nezabránilo dalším rajčatovým přestřelkám – zrodila se tak nová tradice. V obavách ze šíření nekázně úřady v 50. letech zaváděly, rušily a opět zaváděly řadu zákazů. V roce 1951 byli místní obyvatelé, kteří omezujícím předpisům vzdorovali, uvězněni, dokud se lidé formou veřejných protestů nezačali dožadovat jejich propuštění. K nejproslulejší drzé vzpouře proti zákazu rajčatových bitek došlo v roce 1957, kdy odpůrci uspořádali parodický rajčatový pohřeb včetně rakve a procesí. Po roce 1957 se místní samospráva rozhodla v záležitosti ustoupit, zavedla několik pravidel a přijala ztřeštěnou tradici za svou. Ačkoli jsou středem pozornosti rajčata, cestu ke konečnému zúčtování dláždí týden plný slavností. Jedná se o oslavu svatých patronů městečka Buñol, kterými jsou Panna Maria a sv. Ludvík Bertrand. Můžete být svědky pouličních průvodů, hudební produkce a ohňostrojů v radostném španělském pojetí. Chcete-li před nadcházejícím červeným peklem nabrat síly, nenechte si ujít opulentní paellu na valencijský způsob, věhlasný pokrm servírovaný v předvečer bitvy, který obsahuje rýži, mořské plody, šafrán a olivový olej. I pro tento nespoutaný festival dnes platí určité zásady. Pořadatelé dokonce zašli tak daleko, že vyšlechtili právě pro tuto každoroční atrakci speciální odrůdu nepoživatelných rajčat. Slavnosti začínají kolem desáté hodiny dopolední, kdy účastníci soutěží o to, kdo se zmocní šunky připevněné k vrcholu namaštěného kůlu. Přihlížející polévají lezce vodou a současně zpívají a tančí v ulicích. Když kostelní zvon odbije poledne, do města vjedou nákladní vozy plné rajčat a skandování „to-ma-te, to-ma-te“ (rajče, rajče) nabývá na intenzitě. Poté sprškou z vodního děla začíná hlavní událost. Mačkání a házení rajčat v nelítostném boji proti ostatním účastníkům dostává zelenou. Nadšenci posílající rajčata pomocí lobů do velké dálky, atentátníci útočící z bezprostřední blízkosti, střelci házející plody ladnými oblouky do střední vzdálenosti – ať již používáte jakoukoli techniku, na konci vřavy budete vypadat úplně jinak (a také se tak budete cítit). Téměř o hodinu později si rajčaty nasáklí útočníci hrají v ulicích, které se proměnily v moře z rajčatové omáčky. Jen stěží lze najít cokoli, co by připomínalo skutečné rajče. Druhá sprška z děla oznamuje konec bitvy. |