Who cast that first fateful tomato that started the La Tomatina revolution? The reality is no one knows. Maybe it was an anti-Franco rebellion, or a carnival that got out of hand. According to the most popular version of the story, during the 1945 festival of Los Gigantes (a giant paper mâché puppet parade), locals were looking to stage a brawl to get some attention. They happened upon a vegetable cart nearby and started hurling ripe tomatoes. Innocent onlookers got involved until the scene escalated into a massive melee of flying fruit. The instigators had to repay the tomato vendors, but that didn't stop the recurrence of more tomato fights—and the birth of a new tradition.
Fearful of an unruly escalation, authorities enacted, relaxed, and then reinstated a series of bans in the 1950s. In 1951, locals who defied the law were imprisoned until public outcry called for their release. The most famous effrontery to the tomato bans happened in 1957 when proponents held a mock tomato funeral complete with a coffin and procession. After 1957, the local government decided to roll with the punches, set a few rules in place, and embraced the wacky tradition.
Though the tomatoes take center stage, a week of festivities lead up to the final showdown. It's a celebration of Buñol's patron saints, the Virgin Mary and St. Louis Bertrand, with street parades, music, and fireworks in joyous Spanish fashion. To build up your strength for the impending brawl, an epic paella is served on the eve of the battle, showcasing an iconic Valencian dish of rice, seafood, saffron, and olive oil.
Today, this unfettered festival has some measure of order. Organizers have gone so far as to cultivate a special variety of unpalatable tomatoes just for the annual event. Festivities kick off around 10 a.m. when participants race to grab a ham fixed atop a greasy pole. Onlookers hose the scramblers with water while singing and dancing in the streets. When the church bell strikes noon, trucks packed with tomatoes roll into town, while chants of "To-ma-te, to-ma-te!" reach a crescendo.
Then, with the firing of a water cannon, the main event begins. That's the green light for crushing and launching tomatoes in all-out attacks against fellow participants. Long distance tomato lobbers, point-blank assassins, and medium range hook shots. Whatever your technique, by the time it's over, you will look (and feel) quite different. Nearly an hour later, tomato-soaked bombers are left to play in a sea of squishy street salsa with little left resembling a tomato to be found. A second cannon shot signals the end of the battle. | Kdopak asi hodil tím prvním, osudovým rajčetem, které odstartovalo revoluci zvanou La Tomatina? Po pravdě, to nikdo neví. Možná měl být terčem rebelie generál Franco, nebo šlo o karneval, který se jednoduše vymknul z ruky. Podle nejpopulárnějšího výkladu celé historky, bylo to v roce 1945 a právě probíhal festival Les Gigantes (průvod obrovských kašírovaných loutek), když se místní rozhodli zviditelnit, vyhlášením bitky. Poblíž natrefili na zelinářský vozík a jali se častovat zralými rajčaty. Bezděční kolemstojící se přidali, až se strhla obrovská mela poletavých plodů. Podněcovači museli pak prodejce rajčat odškodnit, ale to nezabránilo dalším rajčatovým bitkám — a zrodu nové tradice. Kvůli obavám, že se vše vyhrotí, v průběhu padesátých let úřady vyhlásily, uvolnily a opět zavedly řadu zákazů. V roce 1951 byli místní vzpurní dokonce vězněni, než všeobecné pobouření dosáhlo jejich propuštění. Nejvěhlasnější vzdor vůči rajčatovým zákazům se konal v roce 1957, když stoupenci zinscenovali fingovaný pohřeb, včetně rakve a smutečního průvodu. Po roce 1957 se magistrát rozhodl ťafku přijmout a jít s dobou, zavedl pár usměrňujících opatření a potrhlou tradici přijal za svou. Přestože středobodem dění zůstavají rajčata, finálnímu střetu předchází celotýdenní veselice. Jde o oslavu svatých patronů obce Buñol, Panny Marie a sv. Louise Bertranda, s pouličními průvody, muzicírováním a bujarými španělskými ohňostroji. K posílení před nastávající bitkou se v její předvečer nabízí epická paella, která je výstavní ukázkou typického benátského jídla z rýže, mořských plodů, šafránu a olivového oleje. Dnes má tato nevázaná slavnost decentní mantinely. Organizátoři dokonce vypěstovali pro tuto každoroční událost vlastní odrůdu nechutných rajčat. Oslavy začínají kolem desáté ráno, kdy účastníci závodí ve šplhání za šunkou, upevněnou na vrcholu namaštěného sloupu. Šplhouny promáčejí diváci tryskem vody z hadic a po ulicích se zpívá a tančí. Jakmile kostelní zvon udeří poledne, do města se přivalí rajčaty překypující vozy, zatímco skandování „To-ma-te, to-ma-te!“ burácivě vrcholí. Pak to přijde, rána z vodního děla spustí hlavní dějství. To dává pomyslnou zelenou hňácání a metání rajčat, v neukojitelných výpadech proti ostatním zúčastněným. Jsou tu dálkoví rajčatoví obloukaři, atentátnící z bezprostřední blízkosti, i středněpásmoví vrhači, kteří to berou šmahem. Ať už máte techniku mrštnou sebevíc, ve finále budete vypadat (a cítit se) docela neotřele. Necelou hodinu poté se prosáklí bombarďáci potomatovatenci ráchají v moři pouliční salsy a už jen sotva zbývá k nalezení cokoli, co by se rajskému jablíčku podobalo. Druhý výstřel z kanónu vyhlašuje příměří. |